Kapka za kapkou

3. prosince 2007 v 16:32
Život mi utíká v každičkym okamžiku a vždycky když mám pocit že bych ho mohla dostihnout,sám zrychlí a já opět bezbraně za ním utíkám dál.
Ale už přestávám mít tu sílu dál běžet...Potřevala bych jako při dalším kole udělat chvilku volno a napít se....Mluvím obrazně,protože mám strach si začít vážně všímat těch slov co by tu měly svoje místo.
Dneska dopoledne když sem seděla za stolem sem ucejtila na zádech nějaký šťouchnutí,otočím se a tam jedna spolužačka,se kterou si vubec nikdy nepovídám,jelikož sme zatím prostě nezjistily,že máme něco společnýho a sama,ačkoliv se vubec neznáme,mi řiká: ,,Co je?Ty jsi nějaká smutná...?´´
Tohle mě docela vyrazilo dech,musím se přiznat.Že lidi stojí zády,ačkoliv bych ze svýho pohledu mohla říct že i já vuči všem stojím zády...Ale skoro cizí člověk se mě na tomhle ptá....
Více lidem už sem popisovala co se odehrálo před pár dny v čekárně,co se týče mýho působení na cizí lidi,je to na dlouho...ale jedná se o charisma...kdo ví,asi si vzpomíná,že sem o tom mluvila.
Mám pocit že mi všechno padá z ruky a už se i bojím cokoliv dělat,jelikož mám pocit,že ztrácím přátelé,že se mi nic nedaří,že nic nezvládám,že to a tamto,prostě řečeno pociťuju závan neznáma,který se dá říct mě užírá.
Dokonce mě víc a víc udivuje reakce některých lidí,zvláště pak lidí,co vypadají jací sou vděčný za to a tamto a pak když se připojim,záhy mizí...nebo neni to snad tak Miško,že se mi vyhejbáš?
Mám pocit že prostě ano.....někdo to přesně ví...a ty ony slova já použiju-nic není takový,jaký to bývalo.a mě to strašně mrzí jelikož takhle já si prostě nemužu zvykat že někdo vedle mě je a záhy,když mi alespon přijde,že tu ten člověk je a já se o něm mužu opřít,on mi ze života mizí....zmizí...tolik lidí v tak krátký době...prostě.....já...
mám pocit že už ani nemám kam jít...
že už ani nevím proč dál cokoliv dělat,jako by to snad ostatní jen obtěžovalo.
Včera tak krásnej den....Lítala sem po městě a když sem sledovala všude lidi hledající na trzích všelijaký bláznoviny pod stromeček a noční osvícený stromečky,naprosto se mi vytvářel usměv na tváři...a pak jak se to všechno mění....neustále.
Mám strach...
Strach z toho, co bude dál....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maybe Maybe | Web | 3. prosince 2007 v 17:38 | Reagovat

Katuško, jestli si myslíš, že já se ti vyhýbám, tak o tom vážně nic netuším:( mrzí mě, jestli si to myslíš..

teda jestli si to psala jako o mě..

2 katuš katuš | 3. prosince 2007 v 17:42 | Reagovat

Maybe:.... ano...

3 slim slim | 3. prosince 2007 v 20:11 | Reagovat

Káti :  jenom nepanikař ;-) , všchno se mění i lidi se mění asi nic už nebude jako dřív ale proč žít v minulosti ? Koukni na to co je před tebou a užívej si toho co je teď i když toho třeba není mnoho... Dneska sem byl s mojí holkou podívat se po nějakých dárcích, v jednom obchodě měli mluvícího krtečka ten byl boží, povídal "Dobrou noc", "Pojď si se mnou hrát", "Mám tě rád" =) a pak mě Olča radši odtáhla abych ho už nemačkal a nedělal ostudu

4 katuš katuš | 3. prosince 2007 v 20:31 | Reagovat

slim:a právě z takovejch maličkostí se život stává krásnej :)

5 >Lucinka< >Lucinka< | 3. prosince 2007 v 22:20 | Reagovat

Jé,tak právě toho krtečka mám doma já...je úžasnej,mám tě rád,pojď si semnou hrát,na zemi je kopeček a to je můůj domeček,pápá už jdu spát...:-* upe muck!

Právě takové málé denní události,dělají život velkolepý(í)m!

Katuško,zase se trápíš....myslela jsem,že ty a maybe jste obrovitánské kámošky,ale trochu si mě vyvedla z omylu!

Z čeho máš strach? Z toho,že se jednou otočí k tobě zády a ty se jim už nikdy nebudeš moct podívat do očí? Ze sebe samotné? nebo ze života?

Tyhle otázky mi byli dneska položeny a já odpověděla...bojím se všeho,všech tří variant které tu máš....ale právě tyhle věci tě můžou naplnit něčím,že můžeš vstát a že přeci jen najdeš někoho komu se do očí podíváš....že si řekneš,jo jsem šikula a mám se ráda...a že život ti nadělí nevídané překvapaní a ty si řekneš...ano,jsem opravdu š´tastná!

Katuško,napsala jsem to tak jak jsem to cítila,možná to nepochopíš,ale pokus se!

6 Trauma Trauma | Web | 4. prosince 2007 v 11:10 | Reagovat

na tenhle článek bych měla co říct ale něco podobného co bych psala tady jsem už psala v článku na svém blogu a už nemám sílu to psát znovu...všechno je  strašně nejisté a vrtkavé a nestabilní a ted když tady píšu ten komentář čekám sama od sebe něaké slova které by mohly potěšit či zahřát na duši ale nic mě nenapadá, už jsem úplně vyždímaná a a chci vypnout...na pár dní se vytratit ze všeho a nechat život životem ale nejde to...tak jak to často říkám...ikdyž každý krok bolí tak musím jít dál...rodovat se z maličkostí?  ale z jakých?

7 katuš katuš | 4. prosince 2007 v 17:36 | Reagovat

Lucinka< : i já mám strach ze všech těch variant....jak ze sebe sama,tak hlavně i z toho že jsou ke mě druzí otočení zády a já donekonečna za nima nemužu utíkat a řikat jim halo otočte se prosím,já sem tady.to už nejde...

jinak s maybe....mam jí strašně ráda,ona to ví.známe se 3/4 rok ale já prostě tenhle pocit tu zmínit musela...

Trauma:třeba z toho že ses mi ozvala a já mam z toho radost :) asi tak....ano,myslim si že tys to ve svym článku všechno vymetla na povrch...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.